Vypravěčka 2

Vypravěčka… Nadechla se, poslala všechno své světlo do malého hvězdného těla a rozzářila se tak silně, jak jen mohla.

Celé chlupaté tělo Podvodníka se rozsvítilo jasně jako Dědeček Slunce a Kojot zjistil, že napálil sám sebe. Podvodník viděl, jak Vlasaté hvězdy krouží nad prériemi a hledají Zapomíná Zářit. Starý Kojot si myslel, že se mu podaří napálit Hvězdné průzkumníky stejně lehce, jako Malou sestru. Teď zářil úskočný Podvodník tak jasně, že neexistovalo místo kam by mohl utéct nebo se schovat, aby ho nenašli. Utíkal a utíkal a snažil se schovat před kometami, které Babička Luna vyslala na průzkum, aby Malou sestru našly. V panice otevřel Podvodník tlamu, vyplivl Malou hvězdnou sestru a pelášil pryč.

Vlasaté hvězdy to všechno pověděly Lidu mraků, který to pověděl Bouřlivákům, a ti zase pověděli Ohnivým mečům, že starý podlý Kojot potřebuje okusit svou vlastní medicínu. Hvězdná obloha byla naplněna hněvem Příbuzných Malé sestry. Shromáždili bouře, naplnili Lid mraků Dešťovými kapkami a ledovými bytostmi, které mohly svými mokrými a ledovými těly Kojota zmáčet a potlouct. Hinoh, Náčelník Bouří, chrlil svůj řev, který se valil prostorem, a Pták Bouřlivák mával ohromnými křídly. Byl to tak ohlušující zvuk, že se Kojot zastavil a roztřásl se strachem.

Malá hvězdná sestra byla mezitím uvězněna přitažlivostí Matky Země. Nemohla se odlepit od země a letět domů. Stále svítila jasně, takže Hvězdní příbuzní dobře viděli, kde se nachází, ale nikdo ji nemohl zachránit, protože by se do přitažlivosti planety Země chytili také. Zavolala na Matku Zemi, poprosila o odpuštění a čekala na odpověď.

Bouře se pohybovala krajinou a dávala Podvodníkovi šanci k útěku. Konečně se vzchopil a začal kličkovat mezi kuličkami ledu a mrznoucími kapkami. Světelné blesky dopadaly kolem něj a jeden Ohnivý meč ho zasáhl a zapálil mu ocas.. Kojot utíkal a utíkal a přemýšlel, jak by mohl vyzrát na Nebeské příbuzné, aby ho nechali na pokoji.

Malá hvězdná sestra konečně mezi hlasy bouře uslyšela hovořit Matku Zemi. Její hlas cestoval na zuřícím větru, který doprovázel bouři vyvolanou jejími příbuznými. „Zapomíná Zářit, budeš muset nyní žít s Dětmi Země. Když uvolním svou přitažlivost, budeš se moci vrátit domů, ale všechny moje děti se odlepí ze země a budou se vznášet na obloze. Neseš zodpovědnost za to, že jsi zapomněla na radu a varování Babičky Luny. Neexistuje způsob, jak bych ti mohla pomoci a neublížit přitom svým ostatním dětem. Zůstaneš tu s námi a můžeš si vybrat, jakou bytostí se budeš chtít stát.“

Zapomíná Zářit byla smutná, ale věděla, že Matka Země má pravdu. Nedávala pozor a nechala se napálit, protože ignorovala varování Babičky Luny. Chtěla zůstat součástí Lidu noční oblohy a pozorovat svět z výšky stejně jako tehdy, když žila se svými Sedmi sestrami. Věděla, že už nikdy nezapomene zářit tak jasně, aby její Hvězdní příbuzní věděli, kde se nachází a že nezapomněla na svou rodinu. Rozhodla se říct Matce Zemi, že chce být létající bytostí, která září jako hvězda. Matka Země souhlasila a proměnila ji v létajícího brouka z Hmyzího kmene. Na zadeček jí pověsila malinkou hvězdu, aby mohla svítit jako její Hvězdní příbuzní a připomínala všem ostatním malým bratrům a sestrám z velkého Hvězdného lidu, co se může stát, když nebudou poslouchat moudrost Starších.

Od té doby se Kojot bojí a utíká pryč, když uslyší bouři nebo uvidí Světlušku. Podvodník si dobře pamatuje, jak mu Ohnivé meče zapálily ocas a jak musel skočit do jezera, aby ho uhasil. Říká se, že Ohnivé meče a Bouřkové bytosti daly Kojotovi za vyučenou, aby uctily Malou hvězdnou sestru. A Zapomíná Zářit takhle dostala své nové jméno Světluška. Její svítící zadeček s každým rozsvícením připomíná Kojotovi jediné Příbuzné, kteří kdy podvedli Podvodníka. Když se Světluška rozzáří, my Dvounozí si můžeme vzpomenout na to, že máme nechat svou Medicínu zářit a udržet si jiskru v oku, aby nás podvodník nemohl napálit a svést na pokřivenou stezku.“

Všechny děti seděly s otevřenou pusou nebo vykulenýma očima, pozorovaly Vypravěčku a vstřebávaly bohatý příběh Malé hvězdné sestry.

Starší sestry a bratři přišly vyzvednout nejmenší děti, aby se vrátily do příbytků a připravily se pro Spánkového muže. Všichni znali od Vypravěčky příběh o Spánkovém muži a věděli, že po večerním příběhu Spánkový muž přijde a popráší jim oči spavým práškem. Kdyby děti zůstaly vzhůru, Spánkový muž by se zlobil a jim by se nezdálo nic hezkého. Ale když budou připraveny na noc, Spánkový muž přinese nejmenším krásné sny. Všichni chtěli mít hezké sny, a tak kmen nikdy neměl problém s uložením dětí do teplých přikrývek a vyprovoděním do Říše snů.

Vypravěčka sledovala, jak se Rada Nejmenších rozchází se svými rodiči a staršími sourozenci. Tenkými hlásky poděkovali: „Naweh, Aksot, o‘ ganenedga, děkuji, Babičko, bylo to hezké.“ Klanová matka oplatila díky i rozloučení a chystala se k odchodu do svého příbytku.

Poslala Velikému Tajemství tichý dík za to, jak jí děti obohatily život a za dary, které dokázala nejmenším předat a poskytnout jim tak pevný základ pro další růst.

Z myšlenek ji vytrhlo vytí Vlka, jehož duch kráčel odnepaměti vedle ní. Toto Totemové zvíře jí předalo schopnost vytvářet nové cesty pro učení a růst. Lesní vlci, kteří žili ve smečce v kopcích nad řekou, byli jejími přáteli už mnoho měsíců Dozrávání, od doby, kdy se její kmen usídlil u řeky. Často je sledovala při lovu nebo při hře, když navštívila horské louky. Pozdravila své bratry a sestry mocným hlasem, který odpovídal na jejich přivítání stejným zavytím. Pozdrav Klanové matky byl znova opětován a byl znamením, že Spánkový muž zve Vypravěčku k odpočinku a občerstvení těla, při němž bude moci snít o radostech, které přijdou v novém Slunci.

Číst dál Vypravěčka 2